NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud americká kapela sama sebe definuje jako screamo, jedná se většinou o pochybné spolky, které mají s kořeny tohoto žánru pramálo společného. Pocitáři z PIANOS BECOME THE TEETH jsou čestnou výjimkou. Tato banda si příliš nezakládá na dokonalém zevnějšku a většinu energie investuje do rozervané hudby a textů, které nepostrádají obsah. Nejvýraznějším znakem marylandských je jednoznačně barva vokálu Kyla Durfeyho, který mnohem blíže než k jakémukoliv řvaní nebo křiku má k regulernímu pláči. Velmi vypjaté emotivní poloze hlasu pak sekunduje akordově hraná pocitová kytarovka, která se ráda utápí v melancholických delayem tvořených oceánech a stejně tak i s oblibou často obchází k hranici, kde sceamo hardcorové prostranství sousedí s postrockovým hvozdem. Instrumentální stránka tíhne jak k uvolněnějším a vzdušnějším kompozicím, tak k akordově hranému devadesátkovému emo/hardcore, které nepostrádá trochu špíny, potřebný tlak i pěkné melodie, jež netíhnou k rychlému oposlouchání. Tento kotouč představuje jednoznačně to nejlepší, co na novém kontinentu za poslední rok v daném žánru vzniklo.
7,5 / 10
Vydáno: 2011
Vydavatel: Topshelf Records
Stopáž: 37:14
Neskutečně emotivní záležitost.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.